Ani tahle země není pro starý

úterý 30. červen 2009 14:00

Když jsem před časem opouštěla poměrně slušně placené místo u jedné mezinárodní firmy v Německu, měla jsem k tomu, viděno dnešníma očima, dost hloupý důvod. Už mě to tam nebavilo. Toužila jsem po změně a věřila, že mi Evropa bude ležet u nohou. Přepočítala jsem se hned dvakrát.

Podcenila jsem dopad světové ekonomické krize. To se přihodilo i mnoha ekonomickým expertům. Já jsem ale ještě k tomu zapomněla na jeden, do té doby pro mne naprosto bezvýznamný detail. A sice, že už mi bylo padesát.

Odešla jsem za svým mužem do Holandska a jala se odsud dobývat svět mezinárodních firem a institucí. Rozesílala jsem svůj životopis na všechny strany. Nic. Začala jsem tušit, v čem bude problém. „Neuváděj datum narození”, poradil mi kamarád. „ Například v Americe to je už dnes zakázané”. Měl pravdu. Na internetových stránkách amerických firem skutečně stojí, že nemáte uvádět pohlaví, věk, barvu pleti, vyznání a já nevím, co ještě. Jsou to ale pokrytci. Tváří se jako „šance pro všechny” a stejně vás prokouknou. Například podle délky praxe.

Jednou mi to jeden agent z jisté personální agentury vlepil na rovinu. Prý jsem na pozici „senior manager” příliš „senior” . Jak to, bránila jsem se. „Hledáte přece někoho, kdo má více než deset let praxe v oboru, ne?” „ To je sice pravda, ale vy jich máte skoro dvacet”, vrátil mi to. Chtělo se mi namítnout „ a co má být, dvacet je přece víc než deset, to se nevylučuje”, ale vzdala jsem to. Bylo mi to jasné. Takové nadnárodní firmy mají své „plány rozvoje zaměstnanců” a uchazeč s dvacetiletou praxí jim do toho prostě nezapadá.

Jindy jsem se zase jednomu maníkovi z velké mezinárodní firmy zdála nejspíš málo ambiciozní. Potom, co mě asi hodinu po telefonu dusil nepříjemnými otázkami, mě nakonec dostal tou poslední. Zeptal se mě, jaké mám dlouhodobé cíle, co bych chtěla dělat asi tak za deset až patnáct let. V duchu jsem si říkala: „ Co si asi myslíš, že bych já chtěla dělat za patnáct let? Někde na zahradě, s nohama na stole si číst pěkné knížky.”. Hlesla jsem ale, že konzultanta. Zdálo se mu asi divné, že netoužím sedět v představenstvu a už se neozval.

 Pochopila jsem, že u mezinárodních firem to bude neprůchodné a zkusila jsem se zaměřit na ty malé holandské. Ohlásila jsme se u jedné personální agentury ve vedlejším městě. Slečna, která právě asi zrovna vyšla ze školy, se mnou podrobně prošla můj životopis a pak se mě bezelstně zeptala, zda jsem ochotná udělat si malý test komerční inteligence. Nevím, co mě to napadlo, ale souhlasila jsem. Slečna mě posadila před počítač a spustila program. Samozřejmě v holandštině. Byly to takové ty obligátní otázky typu „ co uděláte, když přijde rozezlený klient a začne vám nadávat, zatímco vy právě mluvíte s jiným klientem. Za a), za b) za c). Vyberte si. Než jsem stačila dočíst - zdůrazňuji dočíst, nikoliv pochopit - první zadání, přeskočil již program na druhé, neboť mi vypršel čas. Po pěti otázkách jsem to vzdala a proklikala se ke konci prostě jenom nahodile. Buď za a), za b) nebo za c). Ono to nějak dopadne. Poté, co jsem poznala, jak jsem na tom se svojí komerční inteligencí, jsem doma pro jistotu ještě změnila jeden údaj ve svém životopise. V kolonce "jazykové znalosti" jsem u holandštiny opravila z „plynule” na „dobře”. I tak si ještě dost fandím, ale s tím už se v životopisech počítá.

 Nejdále jsem to dotáhla u jedné asociace, kde mne pozvali na interview až do Brém. Tam jsem si to ale po....chci říci pokazila sama. Byla jsem si tak jistá, že to musím být já a nikdo jiný, koho si vyberou, že jsem úplně ztratila pud sebezáchovy. Na otázku, jaké jsou moje silné stránky, jsem odpověděla, že jsem také kreativní. Že jsem řekla blbost mi došlo hned tam, ale potvrdilo se mi to ještě o týden později na jedné přednášce s názvem „Poznej sám sebe”. Takový celkem nudný chlápek tam vykládal o osobnostních typech. Vysvětloval, jak má typ racionální ve všem systém a pořádek a když došel k typu kreativnímu, vhodil do publika otázku: „ Co myslíte, jak asi vypadá pracovní stůl a e-mailová schránka kreativního člověka?” Odpověď si jistě domyslíte. Už si ani nepamatuji, co jsem před tou komisí v Brémách odpověděla na otázku, jaké jsou moje slabé stránky, ale myslím, že to nebylo podstatné, protože ta silná jim jistě stačila. Chtěla bych přesto touto cestou vzkázat všem pracovníkům personálních agentur a oddělení lidských zdrojů: „Prosím vás, přestaňte se už konečně lidí ptát na jejich slabé stránky. Co čekáte, že vám řeknou?” 

Tak nevím, budu si asi muset počkat, až v Bruselu vymyslí nějakou směrnici a zavedou kvóty určující, kolik musí mít mezinárodní firmy ve svých řadách postarších žen, a nejlépe z východní Evropy. Když můžou nařídit jabka do škol, tak proč by nemohli tohle. Nespoléhám ale jenom na Brusel. Mám ještě jiné plány. Například bych mohla být spisovatelkou. Ty mohou psát do pozdního věku a nikdo je nekádruje. Vzory bych už měla. Jsou jimi Irena Obermannová a J.K.Rowling. Obě začaly psát, když už jim také skoro nic jiného nezbývalo a jak jsou teď slavné a bohaté! Chce to už jenom maličkost. Vymyslet nějakého Harryho Pottera.

Jitka Prokopičová

Jitka Prokopičová

Jitka Prokopičová

Chtěla bych se podělit se čtenáři Lidovek o některé dojmy z Beneluxu i odjinud. Vlastně chci psát o všem možném a doufám, že třeba svými příběhy i někoho pobavím a potěším. V každém případě budu ráda v dobré společnosti

Bydlím v současné době v Holandsku, ale s Českou republikou neztrácím kontakt. Mám ráda lidi (ty slušné) a snažím se brát život s nadhledem a humorem.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora