Malé noční dobrodružství aneb honba za výhodou

úterý 6. říjen 2009 11:12

Belgičani říkají o Holanďanech, že jsou „gierig“. To znamená lakomý. Není to úplně přesné. Nejsou lakomí, jsou jenom velmi šetrní a mají rádi výhody. Někdy se ale taková honba za výhodami může i prodražit, případně proměnit v malé noční drama.

Zkuste se schválně zaptat nějakého Holanďana, jak se mu líbilo v České republice. Většinou jako první řekne, že je tam krásně a určitě vyjádří svůj obdiv, ale hned na druhém místě nezapomene zdůraznit, že je tam draho nebo že je to výhodné - to už podle toho, jaký je zrovna kurs koruny. Najdou se i tací, a není jich málo,  kteří tu ekonomickou stránku uvedou hned na prvním místě.

Holanďani prostě milují výhody, slevy, bonusy a různé věrnostní programy snad ještě o trošku víc než zbytek Evropy. Jsou dobří obchodníci a potřebují mít pocit, že něco dostali zadarmo. Někdy se mi zdá, že se náš život řídí podle bonusů, akcí a slev – zkrátka podle toho, co je zrovna výhodné. Nedělalo mi velký problém se tomu přizpůsobit, protože, upřímně, my Češi jsme v tomhle taky mistři.

Jednou vloni, bylo to tuším v listopadu, jsme se proto vypravili do Prahy letadlem. Původně jsme to neplánovali a snad se nám to ani moc nehodilo, ale když letenky byly tak neuvěřitelně levné, že to prostě nešlo nevyužít. To by byl opravdu hřích. Letenky jsme zakoupili přes internet u jedné nízkorozpočtové letecké společnosti, která už bohužel neexistuje, a přes internet jsme si také zaregistrovali sedadla, neboli provedli check-in. To se později ukázalo jako velice prozíravé.

Na letiště Schiphol v Amsterodamu to je asi hodina cesty autem. Náš odlet byl v jedenáct hodin večer. Jeli jsme ale o dost dříve, abychom měli časovou rezervu. Těšila jsem se, že ji náležitě využiju a nakoupím ve free shopu dárky pro přátele a rodinu. Když jsme se blížili k letišti, dostal můj muž výborný nápad. Nepojedem na parkoviště Schiphol, protože tam je to příšerně drahé. Zaparkujeme auto blízko nádraží v nedaleké vesnici a na letiště dojedeme vlakem. To je mnohem výhodnější a nemusíme se nervovat, jestli najdeme místo k zaparkování v podzemních garážích na letišti. Vlaky jezdí každých deset minut a nádraží na letišti je hned pod odletovou halou. To znělo opravdu dobře.

Tak výborný nápad ale mělo samozřejmě hodně Holanďanů, to nám také mohlo dojít. Kroužili jsme ulicemi v blízkosti nádraží a marně hledali volné místečko. Vypadalo to tam jako u fotbalového stadionu při důležitém zápasu nebo v blízkosti školy v době třídních schůzek. Čas nezadržitelně běžel. 

Asi po půlhodině, to už bylo docela napnuté, jsme se rozhodli hledat parkoviště na nádraží, ovšem také celkem bezvýsledně. Nevím, jestli jsme byli již tak nervózní nebo tam prostě není, ale zkrátka jsme neuspěli. Úplně náhodou jsme se najednou ocitli na obrovském prázdném dvoře obklopeném vysokými administrativními budovami, kde byl také vjezd do podzemních garáží opatřený závorou. Byly to ale privátní garáže a prorazit závoru jsme se ani nepokoušeli. Už nezbýval čas hledat něco jiného. Teď již šlo o minuty. Nechali jsme proto auto na dvoře před vjezdem do garáží, sebrali kufry a utíkali přes dvůr směrem k nádraží. 

Vybavila se mi scéna z akčního filmu. Noc, tma jako v pytli, ponurý dvůr a dva zoufalci, které sice nehoní žádní gangsteři, ani policie, ale čas. Ten nemilosrdně pracovalo proti nám. Už jsme skoro na konci dvora a tam plot. Dost vysoký. „ Ne, to nepřelezu“ . Jsou tam ale vrátka. „ Půjdou otevřít? Bohužel.“  Tak zase zpátky, odkud jsme přijeli, oběhnout celý areál, vběhnout na nádraží, zakoupit lístky u automatu, najít patřičný peron a vlítnout do právě přijíždějícího vlaku. Byl to ten správný, naštěstí. Obdivuji svého muže, že si zanechal chladnou hlavu. Já bych v tom zmatku určitě nastoupila do vlaku na opačnou stranu a bez lístku. Mě totiž ty automaty dokážou vystresovat, i když mám času dost. 

Pak už si vzpomínám jenom na sprint letištní halou okolo obchodů s kosmetikou a jinými lákadly. V tom úprku jsem v duchu doufala, že letadlo bude mít zpoždění a ještě ty dárky stihnu. Nemělo. Stačili jsme vběhnout do chobotu a vydechli si až na sedadlech letadla. Krátce nato se zavřely dveře a letuška nás začala informovat o bezpečnostních opatřeních. Domů do Prahy jsem tedy tenkrát nepřivezla nic, jenom sebe a i to bylo dosti ohrožené v důsledku honby za výhodou. Možná vás ani nepřekvapí, že na zpáteční cestě mělo letadlo zpoždění skoro dvě hodiny, které jsem částěčně strávila bloumáním ve free shopu.

Celý náš pobyt v Praze byl trochu pokažený myšlenkou na auto zanechané napospas zlodějům, vandalům či odtahové službě na nějakém záhadném dvoře.  K našemu milému překvapení jsme však auto našli na místě, kde jsme jej opustili a také jsme měli konečně čas se trochu rozhlédnout. Jsem opravdu vděčná firmě L´Oreal, že naše auto nechala bez povšimnutí celý týden ve svém areálu a nedala jej odtáhnout neznámo kam.

Poučení z tohoto malého noční dobrodružství? Příště asi raději pojedeme vlakem již rovnou z domova, i když to není tak výhodné. Očekávám, že mi někteří laskaví čtenáři doporučí, abych příště zůstala sedět doma, neboť to je nejlevnější. To je sice pravda, ale v tom případě bych přišla o ten krásný pocit, že jsem pořídila něco úžasného „téměř zadarmo“.

Jitka Prokopičová

Jitka Prokopičová

Jitka Prokopičová

Chtěla bych se podělit se čtenáři Lidovek o některé dojmy z Beneluxu i odjinud. Vlastně chci psát o všem možném a doufám, že třeba svými příběhy i někoho pobavím a potěším. V každém případě budu ráda v dobré společnosti

Bydlím v současné době v Holandsku, ale s Českou republikou neztrácím kontakt. Mám ráda lidi (ty slušné) a snažím se brát život s nadhledem a humorem.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora