Cesta domů kolem krematoria

čtvrtek 12. březen 2009 14:07

Představte si, že jedete domů a na dálnici na úseku dlouhém asi pět kilometrů vás obrovské dálniční značky šestkrát upozorní, že se blížíte ke krematoriu. Co vás tak asi napadá?

Dlouho jsem si na to nemohla zvyknout. Je to zvláštní, skoro až morbidní. To jsme si nevybrali zrovna dobrou lokalitu pro bydlení, říkala jsem si, když jsem jela poprvé do našeho nového domova. Mám předsudky nebo co? Vzdyť to patří k životu. Ale proč si to pořád připomínat, že? Ještě, že ten dům je jenom pronajatý, příště si snad vybereme lepší místo.

Ale nevyberete si. Narazíte na to skoro všude. Nezjišťala jsem, kolik přesně je těch spaloven v celém Holandsku, ale koncentrace se zdá být vysoká. Holandsko je malé a hustě zalidněné. Na ploše menší než Slovensko tu žije víc obyvatel než v bývalém Československu. Všechno tu musí být víc napěchované, zkoncentrované. I tyhle dvorany našeho posledního představení, které nejspíš z praktických důvodů umísťují v blízkosti dálnic. Holanďani jsou velice praktičtí a otevření lidé. Možná mají nějaká tabu, ale o smrti mluví celkem otevřeně. A také k ní tak přistupují. Asi to není náhoda, že zrovna Holandsko bylo první zemí v Evropě, která povolila euthanasii.

Zvyknete si na všechno. I já jsem si po čase na to značení zvykla. Ono je to vlastně užitečné a plní hned několik účelů: ukazuje cestu pozůstalým jedoucím na pohřeb, nabádá řidiče k obezřetnosti - jen jeď hezky opatrně, mohl bys dneska dojet jinam než domů - a také inspiruje k zamyšlení. O tom, jak je život pomíjivý a dočasný.

Nedávno jsem měla tu příležitost prohlédnout si krematorium z blízka. Umřel brácha mého muže. Byl velmi nemocný a smrt pro něj byla takzvaně vysvobozením. Jeli jsme tedy na pohřeb. Dost jsem se bála. Nemám pohřby ráda. Jsou smutné a srdcervoucí. Tenhle byl ale jiný.

Dorazili jsme na místo v městě Gouda a prošli parkem k jednoduchému pavilonu, kde byla obřadní místnost, jednodušše a skromně zařízená. Připomínala spíš nějakou moderní výstavní nebo koncertní síň. Jenom rakev s Wimem umístěná v popředí na nízkém katafalku dávala tušit, že se asi nebude jednat o koncert. Za rakví byly velké skleněné dveře vedoucí do zahrady. My všichni, pozůstalí i kamarádi, jsem se usadili na místa. Začala hrát hudba. Čekala jsem nějaké requiem, ale byl to pohodový francouzský šanson.

Ceremoniářka, která vypadala jako recepční z pětihvězdičkového hotelu nás uvítala a řekla, že jsme se tu sešli, abychom si na Wima hezky zavzpomínali a poslechli si písničky, které měl rád. Spustili Cranberries, potom Beatles. Poslouchala jsem hudbu a dívala se skrze ty skleněné dveře na nebe a koruny stromů. Vzpomínala jsem na Wima. Poznala jsem ho, když už byl nemocný, ale udělal na mne dojem člověka, který měl respekt a uměl žít. Podle písniček usuzuji, že měl také dobrý vkus. Potom mluvil jeho syn a dcera a také kolegové z práce. Nerozuměla jsem všemu, ale musely to být veselé historky, protože lidé v sále se hlasitě smáli. V závěru ale všichni řečníci téměř nemohli svoje vzpomínání pro pláč dokončit a také mnoho lidí v sále se neubránilo dojetí. Ještě nikdy jsem neviděla tolik lidí se na pohřbu smát, ale také jsem ještě nikdy neviděla tolik mužů beze studu plakat tak, že jim tekly po tvářích slzy jako hráchy.

Skončila poslední písnička, otevřely se dveře do zahrady a my všichni, pozůstalí i kamarádi jsme šli Wima vyprovodit na jeho úplně poslední cestu na tomto pozemském světě. Uličkou lemovanou vzrostlými stromy šel tichý průvod za rakví a zastavil se u jiného nízkého domku s vysokým komínem. Tam, před vraty, jsme si ještě naposledy poslechli Wimův oblíbený jazzík, pohladili rakev a odebrali se zpět k obřadní síni, k její zadní části, kde bylo přichystáno občerstevní pro smuteční hosty. Nebyla to velká recepce, normálně holandsky skromné obložené housky a káva, ale zato tam byl pozván úplně každý, kdo se přišel s Wimem rozloučit. Bylo nás jistě kolem stovky. Jedli jsme housky, pili kafe, vzpomínali na Wima, ale také se už normálně bavili o všem možném. Vždyť život jde dál.

Ten pohřeb ve mně zanechal hluboký dojem. Byl skromný a neokázalý, a přesto velice působivý. Vyzařovala tam atmosféra lásky k Wimovi a smíření s jeho smrtí. Vyzařovala tam atmosféra lásky k bližnímu obecně a smíření se smrtí jako takovou. Uvědomila jsem si, že i bez patosu lze vyjádřit lítost a že ani smích na pohřbu není něco nepřípustného, co by poslední rozloučení s milovaným člověkem nějak degradovalo. Ptala jsem se svého muže, zda tento obřad byl nějak vyjímečný, ale dozvěděla jsem se, že takhle je to celkem běžné.

Už mi ta cedule na dálnici nenahání takovou hrůzu. Když tu značku teď míjím, vzpomenu si na Wima, ale hlavně na to, že bychom si měli užívat každého hezkého dne a být k sobě slušní, hodní a laskaví. Jsme na tomto světě opravdu dočasně, tak proč si to kazit.

Jitka Prokopičová

Jitka Prokopičová

Jitka Prokopičová

Chtěla bych se podělit se čtenáři Lidovek o některé dojmy z Beneluxu i odjinud. Vlastně chci psát o všem možném a doufám, že třeba svými příběhy i někoho pobavím a potěším. V každém případě budu ráda v dobré společnosti

Bydlím v současné době v Holandsku, ale s Českou republikou neztrácím kontakt. Mám ráda lidi (ty slušné) a snažím se brát život s nadhledem a humorem.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora