Lívanečník po babičce

neděle 15. únor 2009 15:18

Jestli si tento článek přečte můj táta, tak mě asi zabije. Je totiž mimo jiné o tom, jak jsem uklízela v garáži a vyhodila spoustu  věcí, které by se mu zaručeně ještě hodily. Tento příběh je ale především o tom, že bychom si měli udržovat a pěstovat „ know-how“  po našich babičkách, protože i to je součást kulturního dědictví. A taky o tom, že někdy se stanou zázraky, ve které doufáme už jenom ve snu.

Už dlouho mě štvalo, jaký neskutečný binec máme v garáži na chalupě v Jižních Čechách. Musím podotknout, že naše garáž, tak jako mnoho garáží, neslouží jako přístřešek pro auto (to necháváme na dvoře nebo odkládáme do stodoly), ale jako dílna a odkladiště všeho možného. Jednoho dne o prázdninách minulého roku jsem se tam rozjela s jasným cílem: uklidit a vyházet všechen ten balast, který se tam nakupil za mnoho let, které uplynuly od smrti mých prarodičů, kteří měli ve všem pořádek. Vzala jsme s sebou mámu, ale táta o naší misi nesměl vědet, protože by všechno překazil. Jemu se totiž všechno hodí.

Byla jsem nekompromisní. Teď a nebo nikdy! Člověk prostě musí jednat a rozhodnout se, co je k životu nutné a co ne, protože jinak se stane otrokem věcí. Asi ten pocit zná každý, kdo někdy uklízel. Berete věci do ruky a přemýšlíte: „ Vyhodit nebo schovat? Vyhodit! Ale co kdyby, někdy, snad..? Ne pryč s tím“. Najednou držím v ruce kus odporného rezavého litinového plátu. To je přece lívanečník po babičce. Kdo ho sem odložil? Celou dobu se válel někde za lednicí ve spíži. Vypadá už opravdu hrozně. Nedovedu si představit, že by se na něm ještě někdy pekly lívance. A na ozdobu, na to je příliš ošklivý. Takových věcí máme dost a beztak jsou to jen lapače prachu. Tak to všechno se vám promítne hlavou, pak ještě jedno zaváhaní a šup s tím do pytle s kovy. Jako uvědomělý občan jsem samozřejmě třídila kovy, plasty, papír, textil a ostatní.

Moje máma v předtuše, že bude průšvih, raději neustále něco hrabala na zahradě a ke garáži se ani nepřibližovala. Alibistka. Nechtěla v tom být namočená. Taky ale věděla, že až můj táta objeví uklizenou garáž, já už budu zase někde pryč a ona to za mě schytá.

Další cesta vedla do sběrného dvora v Písku. Jaká vymoženost, tyhle sběrné dvory! Člověk již nemusí řešit to Nerudovské „ kam s ním“. Odpověď je jasná. Do sběrného dvora. Ochotná paní s kloboukem „Strabag“  mi se vším pomohla a poradila, kam co patří. Naposledy držím v ruce lívanečník a naposledy trochu váhám, ale pak už jen sleduji, jak letí do kontejneru vstříc starým pilám, pekáčům, vaně, sprše a jinému haraburdí.

Při pohledu na uklizenou a poloprázdnou garáž se mi ulevilo. Konečně to tam vypadá trochu kulturně. Tak všechno zavřít a zpět do Prahy. Mise ukončena. Čekají mě další cíle: slíbený výlet s kamarádkami do Jeseníku a potom návštěva. Přijedou přátelé z Itálie.

Už první noc v Praze jsem nemohla spát a musela neustále myslet na babičku. Co by tomu řekla, že jsem vyhodila lívanečník? Vracela se mi ve vzpomínkách, jak peče lívance, mašluje je horkým máslem, cukruje a sype skořicí. Anebo maže žahourem. To jsou taková povidla z borůvek, kterým v Jižních Čechách, nevím proč, říkáme jahody. Vzpomínala jsem na to, kdy jsem poprvé sama o prázdninách vytáhla starý lívanečník a dělala lívance svým dětem. Utěšovala jsem se, že by babička jistě řekla: “to je dobře, že jsi to vyhodila, takový starý křáp!“. Moc to ale nepomáhalo. Začalo ve mně převládat přesvědčení, že s tím musím něco udělat. Musím se tam vrátit a ten lívanečník najít. Věděla jsem, že je to blbost a naděje je naprosto mizivá, ale musím to alespoň zkusit. Musím tam prostě jet. Ale kdy? Přijede mi přece návstěva, měla bych se jim věnovat.

Marcello a Serena jsou moji dobří přátelé. Známe se už strašně dlouho, často i méně často si píšem  a čas od času se navštěvujeme. Byli v Praze již několikrát, Prahu milují a pořád mají co objevovat. Tentokrát byl ale můj plán trochu jiný. Nezačneme prohlídkou Prahy. Vydáme se na výlet do Jižních Čech. „Víte, že Písek je moc krásné město a že tam mají kamenný most, který je starší než Karlův?“, snažila jsem se je navnadit. Pak jsem jim samozřejmě řekla o svém problému, k vůli kterému nemůžu spát. Nebylo třeba je přesvědčovat. Oni na mě vždycky dají a taky mě už znají. Vědí že nuda určitě nebude a jsou to celkem pohodáři. Bylo rozhodnuto, nejdříve jedeme do Písku.

Paní „ Strabag“ se na mě sice pamatovala, ale nedávala mi naprosto žádnou naději. „ Litinový lívanečník, říkáte? To je vyloučené. Po několika dnech, to už nenajdete. Kovy sice mezitím neodváželi, ale určitě si to někdo vzal. Sem chodí lidi vybírat věci každý den. Na to zapomeňte!“  Já jsem na to ale zapomenout nechtěla. Začali jsme se přehrabovat v kontejneru. Byl už dost plný. Odhazovali jsme tyče, pláty a sprchy z jedné strany na druhou v naději, že tam někde na dně by to mohlo být, ten kus rezavého kovu, který mezitím pro mě nabyl obrovské hodnoty. „ Vyloučeno, na to zapomeňte!“ brumlala neustále paní Strabag  za našimi zády jako nějaká sudička. Začalo pršet. „ No, zapomeneme na to“, chtěla jsem to vzdát. „Nemá to cenu. Půjdeme se raději podívat do vetešnictví, třeba tam nějaký lívanečník objevíme, a dost možná i ten náš.“ Marcello to ale nevzdal. Ještě jednou, naposledy hrábl dlouhou tyčí do té změti všeho možného a najednou se tam na dně objevilo cosi černého. Vlezla jsem do kontejneru a riskovala, že na mě spadne vana nebo starý sporák. "Sakra, ani si nejsem jistá, jestli mám ještě očkováni proti tetanu", projelo mi hlavou, ale to už jsem táhla lívanečník jako sumce z Orlické přehrady. Zázraky se prostě někdy dějí.

Odvezli jsme vítězoslavně lívanečník zpátky na chalupu. Ten den jsem z toho byla tak rozrušená, že jsem málem u benzínky načepovala naftu místo benzínu. Ještě teď jsem svým italským přátelům vděčná, že strávili jeden den své dovolené se mnou na smeťáku, aby pomohli mému svědomí.

Příběh s lívanečníkem pro mě zůstane jedním z nejsilnějších emocionálních zážitků loňského léta. Příští léto se chystám jet na chalupu nejen uklízet, ale hlavně obnovovat staré věci po babičce. V plánu mám lis na tvaroh, buben na stloukání másla a odstředivku mléka Alfa Laval. Hlavně ale budu péct lívance, litinu (kynutý bramborový koláč) a housky, vařit kulajdu, bosáky s houbami a ostatní dobroty, které si pamatuji ze svého dětství. Musím si to zopakovat alespoň jednou za rok, abych nevyšla ze cviku. Ty recepty po babičkách se totiž většinou přenášejí jenom v ústním podání a všechny jsou tak nějak „od oka“. A na chalupách chutnají nejlépe.

Na závěr musím ještě dodat, že táta opravdu řádil, když viděl uklizenou garáž, ale to jsem už byla dávno v Holandsku. 

Jitka Prokopičová

Jitka Prokopičová

Jitka Prokopičová

Chtěla bych se podělit se čtenáři Lidovek o některé dojmy z Beneluxu i odjinud. Vlastně chci psát o všem možném a doufám, že třeba svými příběhy i někoho pobavím a potěším. V každém případě budu ráda v dobré společnosti

Bydlím v současné době v Holandsku, ale s Českou republikou neztrácím kontakt. Mám ráda lidi (ty slušné) a snažím se brát život s nadhledem a humorem.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora