Moje setkání s Kotrčem

úterý 23. září 2014 10:40

Na sklonku letošního léta jsem měla jeden úžasný kulinářský zážitek. Seznámila jsem se totiž s Kotrčem. Předesílám, že to není žádný michelinský šéfkuchař. Připravil mi ale malé dobrodružství a trochu zvednul adrenalin.

Letos, začátkem září, při mé bleskové návštěvě Prahy, mi přinesla sousedka Hana ukázat něco divného. Vypadalo to jako obrovský květák, obří mozek, část hovězího žaludku nebo mořská houba. Houba to je, ale ne z moře. Byla nalezena někde v lesích Novohradských hor a Haně jí přinesla naše další kamarádka Eva. Ta houba se jmenuje kotrč kadeřavý a je to (dle wikipedie a dalších zdrojů) „mohutná jedlá chorošovitá houba keříčkovitého vzhledu, která parazituje převážně na kořenech borovic. Její plodnice měří asi 10–20 cm, nezřídka však až 40 cm i více v průměru a taková plodnice je i několik kilogramů těžká.  Zdálky připomíná hlávku květáku. Narazíte na ni spíše vzácně, ale když už se vám připlete do cesty, rozhodně ji seberte a nenechte se otrávit tím, že se opravdu špatně čistí. Má tolik záhybů, štěrbin a zákoutíček, že je ani nespočítáte. Při čištění musíte postupovat velmi trpělivě a pečlivě, ale za tu námahu to opravdu stojí. Tahle houba totiž chutná jako žádná jiná.“

Musím se přiznat, že kotrče jsem předtím ve své omezenosti vůbec neznala. Je možné, že jsem ho mohla v lese i někdy potkat, ale nevěnovala jsem mu pozornost, protože já – pro jistotu – sbírám jenom hříbky, křemenáče, babky a jim podobné, a pak a ještě lišky. Proto toho taky většinou moc nenajdu. To můj dědeček František nosil domů i bedly, kuřátka a holubinky, kterým říkal podzemky a můj druhý dědeček František zase májovky a václavky – všechno to bylo moc chutné, ale na tyhle houby já si prostě netroufám. Každým rokem prý zemře v České republice na otravu pár lidí a nechci být mezi nimi. „Ovšem, s kotrčem, to se nemůžeš splést,“ tvrdily zapřisáhle Eva i Hana. „Takováhle houba je jen jedna. A je šíleně dobrá. A protože i vypadá trochu jako hovězí dršťky, dá se z ní udělat i vynikající dršťková polévka.“

Moje sousedka Hana je nejen výborná violoncellistka, ale i vynikající kuchařka se smyslem pro detail. Polévka, kterou jsem u ní druhý den ochutnala, byla jedním z mých největších kulinářských zážitků poslední doby, a možná vůbec. Prostě, něco tak dobrého jsem už opravdu dlouho nejedla.  Vzpomínku na kotrče a polévku z něj jsem si tedy snažila uchovat ve své paměti i na jazyku, protože, kdo ví, kdy se s ním zase setkám. Netušila jsem, že to nebude trvat tak dlouho.

Minulou sobotu ráno jsem si šla po velmi dlouhé době zase zaběhat. Občas se přidružím tady v Holandsku ke skupince šílených dam mého věku, které mají vášeň pro jogging tak silnou, že spolu chodí běhat pravidelně každou sobotu již více než pětadvacet let. Do lesů okolo městečka Nuenen, kde všechny bydlí. Nuenen leží v těsné blízkosti Eindhovenu, kde bydlím zase já, a je proslavené hlavně tím, že tam určitou dobu žil a tvořil Vincent van Gogh. V okolí Nuenen se rozprostírají krásné lesy s jezírky a vřesovišti a je to ideální místo na vycházky i běhání. Lesy kolem Nuenen jsou protkané množstvím cestiček a cest a jenom člověk znalý místní geografie se v tom může vyznat. Proto se taky vždycky držím v závěsu a snažím se neztratit tempo s těmito šílenými sportovkyněmi, abych se neztratila vůbec. Běžím, funím na chvostu pětičleného pelotonu, a trochu i koukám kolem sebe. Co kdybych zahlédla nějakého toho hříbka. A najednou se mi zdá, že vidím cosi kudrnatého asi tak pět metrů od cestičky. Že by ten kotrč? Trochu zpomalím a napadne mne jít se podívat blíž, ale to už se mi skupina běžkyň nezadržitelně vzdaluje. Ne, to nedám. Budu mít co dělat, abych ten náskok vyrovnala. Zastavit se nemůžu, musím běžet dál.

Na kotrče jsem ale musela myslet doma skoro celý den. Zvědavost mi nedala.  Je v tom i kus šílenosti a zarputilosti českého houbaře srovnatelný s tou běžeckou vášní mých kámošek z Nuenen. Bylo krásné podzimní odpoledne, sluníčko konečně překonalo ranní mlhu a vykouklo mezi mraky – ideální čas na sobotní výlet.  „Co kdybychom se šli projít do lesa?“ Navrhla jsem nesměle  svému muži. On už věděl, která bije, neboť moji houbařskou zarputilost dobře zná a snaží se ji pochopit, ačkoliv ji nesdílí. Holanďani totiž houby v lese vůbec nesbírají, ale kupují si je v supermarketu.  Kupodivu se ale nechal přemluvit a vyrazili jsme autem do Nuenen.

„To místo si pamatuju přesně,“ ujišťovala jsem ho. Zaparkovali jsme a vydali se cestičkou, kterou obvykle s kamarádkami běháme. Ale snad, že jsem byla z toho kotrče tak rozrušená, anebo proto, že při tom běhání nedávám pozor a jenom se snažím vydržet to tempo a přežít, zkrátka, trochu jsme se ztratili. Všechny ty cestičky vypadaly najednou stejně, ta místa povědomá a najednou neznámá a do toho všeho začalo jemně pršet a hřímat. Tak to je konec. Přece to ale nevzdám. Přijet domů bez kotrče by byla neuvěřitelná frustrace. Zkusíme se tedy vrátit na místo odkud jsme vyšli a znovu najít tu správnou cestu.

 „A co je támhleto, není to ta tvoje houba?,“ ptá se najednou můj muž. To místo to není, ale kotrč asi ano. Takový už trochu přestárlý, nahnědlý, ale je to nejspíš on. Beru zavděk tímto starcem, ale pořád mě to žene dál. Musím to místo přece najít. Bylo to hned vedle velkého vřesoviště, jakmile to vřesoviště najdeme, jsem doma.  V jednu chvíli jsem jsem měla pocit, že bych snad měla vylézt na strom a rozhlédnout se jako Jeníček v pohádce o Perníkové chaloupce. Přece ten les nemůže být tak veliký, snad nevede až do Belgie nebo k moři...Můj muž začínal být netrpělivý. „Tak jednoho kotrče už máš, co kdybychom se pro změnu pokusili najít naše auto, nebude to lepší?“

Zkrátím to: po dlouhém bloudění jsme našli auto i kotrče. Čekal tam na mne, krásný,  bílý, kadeřavý a voňavý. Polévka z něj byla mňam, ačkoliv zdaleko ne tak dobrá jako ta od Hany. Tajemství je nejspíš v tom detailu. Teď jenom doufám, že Eva s Hanou měly pravdu, že kotrč je jen jeden a nedá se zaměnit s žádnou jedovatou houbou.

kotrcvlese.jpg
    

Tady je recept od Hany. Jak vidíte, není to klasická dršťkovka, ale spíš něco na způsob italské minestrone s českým (případně holandským) kotrčem.

Potřebujete:  Dobře očištěný a omytý kotrč velký alespoň jako velká hlávka zelí, 2 cibule, olej, mletou papriku, sůl, pepř, drcený kmín, 2 rajčata a malý rajský protlak, 2 papriky, 2 stroužky česneku, na závěr trochu majoránky.

Postup: Na oleji usmažíte cibuli, zaprášíte paprikou, přidáte nakrájenou papriku a rajčata a nakrájené houby, dusíte asi půl hodiny. Můžete trochu zalít vodou. Ostatní ingredience dáváte  taky hned do dušení, jen majoránku až těsně před dokončením a jen necháte přejít varem. Vodu přiléváte po tom dušení podle toho, jakou chcete hustotu té dobroty. Tak dobrou chuť.

Pokud by vám tento recept nevyhoval, na webu jsou mnohé další:

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10084897100-kluci-v-akci/1137-recepty/808-gulasova-polevka-z-kotrce/

http://www.receptyonline.cz/recept--drstkova-polevka-z-kotrce--1521.html

http://www.gastrovylety.cz/recept-polevku-z-kotrce-kaderaveho/

 

Jitka Prokopičová

marekV posledních letech07:3524.9.2014 7:35:15
PepeMohu potvrdit,05:2124.9.2014 5:21:51
Ladislav Nádvorníkzjednodušený recept17:4323.9.2014 17:43:14
Mirek T.Jitko, kostrč bych aspoň věděl kde leží,12:3323.9.2014 12:33:12

Počet příspěvků: 4, poslední 24.9.2014 7:35:15 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.

Jitka Prokopičová

Jitka Prokopičová

Chtěla bych se podělit se čtenáři Lidovek o některé dojmy z Beneluxu i odjinud. Vlastně chci psát o všem možném a doufám, že třeba svými příběhy i někoho pobavím a potěším. V každém případě budu ráda v dobré společnosti

Bydlím v současné době v Holandsku, ale s Českou republikou neztrácím kontakt. Mám ráda lidi (ty slušné) a snažím se brát život s nadhledem a humorem.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy