Nebezpečné zebry

čtvrtek 10. červen 2010 11:05

Před časem jsem se dočetla v novinách, že pražský magistrát odmítl návrh městské policie na snížení počtu značených přechodů pro chodce. No, nevím. Možná by těch přechodů mohlo být o trochu méně, ale měly by už konečně začít sloužit svému účelu.

Pokud je mi známo, značené přechody, neboli zebry jsou místem, kde mají chodci přednost před řidiči, jinými slovy, kde mohou nerušeně a bezpečně přejít z jedné strany ulice na druhou. Nerušeně a bezpečně? Někteří řidiči se nejspíš asi domnívají, že zebra je místo, kde chodec sice má povoleno přejít ulici, ovšem na vlastní nebezpečí.

Schválně se někdy dívejte. Chodec se jako vystrašená zvěř přiblíží k zebře, několikrát se rozhlédne napravo, nalevo, nechá prosvištět všechna auta a pokud již žádné není v nebezpečné vzdálenosti, odhodlá se ulici překonat, jakoby to bylo hraniční pásmo někde na Šumavě za hluboké totality.

Jak to vypadá jinde v Evropě? Například v Německu a Holandsku stačí, abyste jen naznačili, že se chystáte přejít ulici a řidič zpomalí, zastaví a trpělivě počká, až přejdete. Proto se také nedoporučuje, abyste se třeba vybavovali se známým někde na kraji chodníku v blízkosti přechodu, protože tím uvádíte řidiče ve zmatek. Jsou samozřejmě i země méně disciplinované jako třeba Itálie, kde už se vyplatí přece jenom trochu koukat kolem sebe. To ale i z jiného důvodu. Tam totiž mají řidiči mužského pohlaví tu vlastnost, která se může nelíbit pouze zarytým feministkám, a sice, že na ženy, a to prosím i mého věku, přátelsky pokřikují. Neznám nic lepšího pro posílení sebevědomí, proto mám Itálii tak ráda.

Několikaletým pobytem v těch disciplinovaných zemích jsem ztratila ostražitost a první dny v Praze pro mě představují šok. Velmi brzy si ale zvyknu a v zájmu vlastního života si zase dávám pozor. Nejhorší to je na frekventovaných a dlouhých ulicích jako je například třída Československé armády v Dejvicích nebo Jičínská u Flory. Tam si totiž řidiči pletou vozovku s rozjezdovou dráhou nebo tankodromem. Jičínská je obzvlášť nebezpečná, neboť je to s kopce a tak se auta řítí ještě k tomu i vlastní setrvačností. Tam ale už naštěstí dali semafor.

Při pohledu na ta řítíci se auta mě napadá, ve městě je snad nějaká povolená rychlost, nebo ne? Když už spí opravdoví policajti, možná by pomohlo, kdyby se všude instalovaly ti takzvaně spící. To jsou zábrany, hrboly na cestě, které nutí řidiče zpomalit. V případě některých ulic v Praze by ty zábrany musely být pořádně velké, aby plnily svůj účel. Až si rozflákají tlumiče, třeba je to přejde.

Nemohu se s tím ale smířit a rozhodla jsem se, že budu statečně bojovat. A proto odhodlaně nakročím a hypnotizuji řidiče pohledem, aby mu došlo, že má zastavit. Většinou ještě troubí a jedou dál, ale jednou se mi stalo, že řidič, byl to taxikář, tak tak stačil auto ubrzdit a zastavit těsně před zebrou. Vrhla jsem na něj výchovný pohled a on si ukázal na hlavu. Ukázala jsem si taky na hlavu a začala jeho směrem vysílat nějaká neslušná slova. On také a vypadalo to, že u toho nezůstane. Myslím, že před jistou smrtí mě tenkrát zachránilo pouze to, že spěchal na letiště.

Při mé poslední návštěvě Prahy jsem si ale všimla určitého zlepšení. Na přechodu se světly v blízkosti školy u nás v Dejvicích těď stojí po ránu tři policajti. Dva na jedné straně a jeden na druhé straně vozovky. Hlídají, jestli řidiči zastaví na červenou. Chrání děti. To je v pořádku. Nedalo mi to a zeptala se jich, proč si radši nestoupnou o sto metrů dál na přechod bez světel. To se budou divit, jak to tam vypadá! Vysvětlili mi, že pouze plní příkaz svého nadřízeného. To jsem se tedy ani nedivila.

Mám už plán. Budu s sebou nosit deštník nebo hůl, kterou budu mávat před sebou a ještě si vezmu nějaká rajčata nebo vajíčka, která budu po splašených autech vrhat. Anebo, ještě lépe, pořídím si paintballovou pistoli a budu je značkovat!

Na léto se chystám zase do Prahy. Kdybych se náhodou potom na delší dobu odmlčela, může to být tím, že mi došla inspirace ke psaní. Pravděpodobnější ale bude, že mě někde na přechodu pro chodce v Dejvicích zlikvidoval nějaký šílený taxikář.

 

Jitka Prokopičová

Jitka Prokopičová

Jitka Prokopičová

Chtěla bych se podělit se čtenáři Lidovek o některé dojmy z Beneluxu i odjinud. Vlastně chci psát o všem možném a doufám, že třeba svými příběhy i někoho pobavím a potěším. V každém případě budu ráda v dobré společnosti

Bydlím v současné době v Holandsku, ale s Českou republikou neztrácím kontakt. Mám ráda lidi (ty slušné) a snažím se brát život s nadhledem a humorem.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora