Jak jsem si nabourala kamarádku

úterý 29. prosinec 2009 09:43

Nic vazneho, ale prece...

Tento příběh by se také mohl jmenovat „Boží mlýny melou“. Je o tom, jak jsem na vlastní kůži poznala, co jsem jednou také sama zavinila. Já jsem se ale tenkrát nakonec postavila k tomu problému čelem a přineslo mi to nejen klid v duši, ale i nové přátelství.

Stalo se to před několika lety a bylo to o vánocích. Tuším, že snad dokonce na Štědrý den. Jezdila jsem po Praze autem (moje chyba) a rozvážela dárky přátelům. Manévrovala jsem někde v centru a marně hledala místo k zaparkování. Dostala jsem se do slepé ulice a musela couvat. On už jednou jeden můj bývalý přítel o mně říkal, že řídím docela dobře, ale jenom dopředu. Skutečně, z couvání mám hrůzu a pokud možno se tomu snažím vyhnout. Někdy ale holt není zbytí. Nekončí to samozřejmě vždycky tak jako v té ulici v centru Prahy. Tam jsem se tenkrát lehce opřela do dveří zaparkované Fabie.   

Co myslíte, že jsem udělala? Zpanikařila a ujela. Dodnes se za to stydím, ale byla to nejspíš typická reakce člověka, který něco provedl a má strach nést následky svého činu. Prostě jsem se bála.  

Svědomí mne ale hlodalo neustále. Musela jsem na to myslet každou minutu. To jsem těm majitelům Fabie asi připravila pěkné vánoce. Třeba o tom ještě nevědí, třeba jsou někde na horách a o to horší bude jejich překvapení, až se vrátí. Není to nic vážného a určitě jsou pojištění, ale stejně... Bylo to ode mne zbabělé. A co když mě někdo viděl, už po mě pátrají a ještě mě zavřou? Nemohla jsem se těch hrůzných myšlenek zbavit. Nejhorší na tom bylo, že jsem se s tím strašným tajemstvím ani nemohla nikomu svěřit. Vypadalo to, že to budu nakonec já, kdo bude mít zkažené vánoce.

 Dlouho jsem to nevydržela a  druhý den tam jela zpátky. Auto stálo pořád na stejném místě. V rychlosti jsem dala za stěrače lístek s omluvou a s telefonním číslem a raději mizela, aby mě snad náhodou někdo nechytl při činu.

 Zakrátko mi volala majitelka auta. Měla jsem strach, že mi bude nadávat, ale ona byla velmi milá a ještě mi děkovala, že jsem se vůbec ozvala. Zřejmě to vůbec nečekala. Setkaly jsme se v kavárně Slavie, abychom vyřídily formality. Při popíjení čaje jsme potom začaly tlachat o všem možném. Kolik máme dětí, kam jezdíme na prázdniny a tak podobně. „A kam že to jezdíte za maminkou? No, to je ale náhoda, moje maminka pochází z vedlejší vesnice. Mám tam tetičky a spoustu bratranců. A jak se jmenovala vaše maminka za svobodna? A jak se jmenují ti bratranci?“ Zdá se to až neuvěřitelné, ten svět je opravdu malý!  „Naše maminky se musely znát. To bude překvapení!“ 

Pokračování bylo něco na způsob toho televizního pořadu Pošta pro tebe. Akorát, že pošťačky jsme byly já s Jindrou. Nejen, že my dvě si už dávno tykáme a přátelíme se, ale od té doby chodíme s maminkama každé vánoce do kavárny Slavie, a někdy i jinam. 

Teď by ten příběh mohl skončit happy endem. Má ale bohužel ještě jednu část. Letos na konci léta se mi stalo něco podobného. Tentokrát jsem ale byla obětí já. Nic netušíc jsem vyšla z domu, kde v Praze bydlím a chtěla nasednout do svého auta zaparkovaného před domem. A ejhle. Moje autíčko je nabořené. Nic vážného, promáčklý blatník, ale přece...Někdo prostě neopatrně vyjížděl z řady. "Sakra, to se mi tak zrovna teď hodí!! Musím zařídit spoustu věcí a auto tak potřebuji. V servisu bude nejmíň týden." Dostala jsem strašný vztek na toho neznámého vandala. 

Moje podezření padlo na návštěvníky restaurací, které máme v ulici hned dvě. Pořád se tady motají, parkují ve dvou řadách, blokují dopravu a vůbec, co to mají ti pražáci za blbý zvyk jezdit do hospody autem?! Přivolaný policista projevil dostatek smyslu pro humor, který mně v tu chvíli naprosto scházel. Moji poznámku na adresu těch kumpánů z hospod, kteří zaručeně sedají za volant po požití alkoholu, odbyl se smíchem: „přece ty auta nebudou domů tlačit, že?“ 

Jednání s pojišťovnou proběhlo hladce a v servisu mi také vyšli vstříc. Auto už je opravené a vypadá zase jako nové. Stálo mě to pět tisíc. Takovou mám u pojišťovny spoluúčast. Stálo mě to ale především jedno zklamání. Doufala jsem, že se mi ozve nějaká nová kamarádka. Neozvala. No nic. Stačí, že mám Jindru.

Jitka Prokopičová

vladimir bosakPřístup zakázán13:096.1.2010 13:09:50
zuzanaje to přesně tak,21:5530.12.2009 21:55:09
jitkaLepší já23:3029.12.2009 23:30:26
JOSEF HEJNAPani Jitko,22:5729.12.2009 22:57:32
jitkaodvaha21:2429.12.2009 21:24:27
josef hejnaPřívětivý příběh.20:4329.12.2009 20:43:06
martaŠtěstí na lidi20:2829.12.2009 20:28:50
martaŠtěstí na lidi20:2729.12.2009 20:27:59
jitkakdyby takových bylo víc,18:4729.12.2009 18:47:19
jan kouřilHezké vyprávění, popravdě.17:0029.12.2009 17:00:36
RudolfPěkný...16:4129.12.2009 16:41:39
RomanaHezký příběh, skoro jako do Bakalářů.16:0929.12.2009 16:09:14
HonzaOvšem pozor!15:2429.12.2009 15:24:01
jitkaVýše škody / spoluúčast15:1529.12.2009 15:15:13
ANanakJá bych se14:3329.12.2009 14:33:35
jitkaDáreček14:1229.12.2009 14:12:00
jitkasvědomí14:0329.12.2009 14:03:53
BlogmenVy jste dáreček! :D13:5529.12.2009 13:55:17

Počet příspěvků: 24, poslední 6.1.2010 13:09:50 Zobrazuji posledních 20 příspěvků.

Jitka Prokopičová

Jitka Prokopičová

Chtěla bych se podělit se čtenáři Lidovek o některé dojmy z Beneluxu i odjinud. Vlastně chci psát o všem možném a doufám, že třeba svými příběhy i někoho pobavím a potěším. V každém případě budu ráda v dobré společnosti

Bydlím v současné době v Holandsku, ale s Českou republikou neztrácím kontakt. Mám ráda lidi (ty slušné) a snažím se brát život s nadhledem a humorem.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy