Moje místo v srdci aneb vražda za bílého dne

úterý 20. říjen 2009 09:53

Ten kopec za kostelem je za vodou, tedy na druhem brehu

Nedávno jeden z nás, blogerů, krásně napsal, že každý máme nějaký oblíbený a v srdci uložený koutek, kam rádi zajdeme a kde nám je dobře. Já jich mám několik a jedním z nejmilejších je - nebojím se to říci - hřbitov. Je v lese, na skále, vysoko nad řekou a letos v létě mě tam málem zavraždili. Ne, už zase přeháním. To jenom moje bujná fantazie opět zapracovala. Ačkoliv, chybělo málo... 

To místo je v Jižních Čechách nedaleko Písku. Je tam kostelík se hřbitovem a říká se tam „u svatého Jána“. Nepřehlédli jste se. V tom jménu je opravdu dlouhá samohláska, jako kdyby to bylo na Slovensku. Tak se tomu prostě říká od nepaměti a dokonce to stojí černé na bílém na směrovce ve vesnici Chřešťovice.  Správně se ten kostelík ovšem jmenuje „kostel svatého Jana Křtitele“. To možná ne každý ví. A také možná málokdo ví, že ten kostelík tam stojí už bezmála osm století. Jak se lze dočíst v průvodcích, „ jedná se o raně gotický kostel ze 13. století s dřevěným patrem věže ze 17. století. Stojí uprostřed bývalého hradiště, jehož valy jsou v okolí dosud patrny". Od roku 1991 je prý staticky zabezpečován. Potřebuje to, není divu, takový stařeček. Byla by věčná škoda, kdyby spadnul. 

Je malinký, ale přesto působí impozantně, protože se tyčí na vysoké skále nad řekou Vltavou. Jeho dřevěná věžička vykukuje zpoza lesa, kterým je obklopen ze všech stran, a když se plavíte po Vltavě a hodně zakloníte hlavu do té výšky, můžete ji vidět. Musel to být ještě úchvatnější pohled dříve, za starých časů - „za staré řeky“-  jak se říká. Tím je myšleno, než byla napuštěna Orlická přehrada, která hladinu řeky Vltavy o dost zvedla. Od nejbližší vesnice Chřešťovice je vzdálen asi dva kilometry a zrovna tak daleko je to k druhé vísce Olešná, která patřila do stejné farnosti, ačkoliv leží na druhém břehu.   

 dreven_vez_sv_jan.jpg   sv_jan_reka.jpg

Tak to dřív chodilo. Řeka lidi, kteří kolem ní žili, nerozdělovala, ale spojovala. Naše vesnička měla svůj kostel a hřbitov za vodou, na druhé straně řeky. A tak jsem už od raného dětství často slýchávala od babičky tu větu: „Dneska půjdeme ke svatýmu Jánu“. „Ach, jo. Už zase?“ Dost mě to tenkrát nudilo. Znamenalo to, zastavit se nejdřív na kraji vsi u převozníka a pak s ostatníma babkama (někdy naštěstí také s sebou vzaly děti) lesním úvozem dolů k řece. A pak pramice pomalu, pomaloučku ukrajovala z toho nedozírného moře, a každým máchnutím převozníka se zvolna přibližovala k druhému břehu. Zdálo se mi to nekonečné. Sledovala jsem ty víry a bublinky, která vesla ve vodě vytvářela a přemýšlela o zajímavějších činnostech, než jít s babičkou na hřbitov. Jak je pohled dětí na svět jiný. Dnes to patří k mým nejpůsobivějším vzpomínkám. A potom, co nás ten Charón, jménem pan Kašpar, převezl na druhý břeh, zbývalo ještě vyšlapat nahoru po strmé lesní cestě, která vypadala, že také nemá konce. Ale měla. Nakonec se les otevřel a před námi se objevil kostelík jako perníková chaloupka před Jeníčkem a Mařenkou. 

To místo je tak romantické, že si jej režisér Václav Krška kdysi vybral pro exteriéry svého filmu „Stříbrný vítr“, který natočil podle románu Fráni Šrámka. Až někdy uvidíte tento film pro pamětníky, tak vězte, že v jedné scéně, kdy tam na vysoké zdi student Ratkin v podání Eduarda Cupáka zaníceně vypráví Janě Rybářové o stříbrném větru, to je právě hřbitovní zeď u svatého Jána, na které oba sedí.

sv_jan_vchod.jpg  sv_jan_kriz.jpg

 Moje babička s dědou tam už dlouho odpočívají. A já tam občas zajedu popovídat si s nimi a najít vnitřní klid. Neplavím se na pramici, to už se dávno nedělá. To zaniklo se smrtí posledního převozníka a úvoz v lese nejspíš zarostl. Teď se musí autem až k nejbližšímu, Podolskému mostu, a potom okolo přes několik vesnic.

Jednoho dne na sklonku letošního léta, které jsem trávila na chalupě, mě napadlo zajet zase na hřbitov. Byl krásný slunečný den, zachtělo se mi vnitřního klidu. Procházela jsem se tam, vzpomínala a naslouchala zpěvu ptáků a ozvěnám od řeky. Někde na druhém břehu se cáchaly děti ve vodě a hladina řeky jejich hlásky odrážela nahoru. A jak jsem tak do sebe nasávala tu nirvánu, uvědomila jsem si: „Vždyť já jsem tady úplně sama“. Tedy, sama živá, kolem jenom samí nebožtíci. Ne že bych se jich bála, těch se hloupě bojím jenom v noci. Ale co kdyby sem najednou přišel někdo živý a se zlým úmyslem?  Uvidí auto před zdí, dojde mu, že mám klíčky v kapse, něčím mě klepne a odfrčí.

 Od té chvíle jsem už neměla klid. Pro jistotu jsem si připravila do kapsy také mobil. Měla bych si navolit číslo někoho z blízkých a pak jenom zmáčknout. Ale koho? Kdo by mohl tak rychle pomoci? Než jsem to domyslela, slyším auto. Řidič prudce zabrzdil, až to na prašné cestě zaskřípalo. Už je to tady! Mačkám v ruce mobil. Skrze vrátka vidím, jak řidič otvírá kufr. To aby mě do něj hodil! Vlastně ne, nejdřív musí vyndat sekyru nebo flintu. Panebože, už ji vytahuje!! 

Nebyla to flinta, byl to rybářský prut. Popadl ho i s ostatním rybářským náčiním a spěchal dolů k řece. Uf, to se mi ulevilo! Snažila jsem se najít zase vnitřní klid, ale moc se mi to nedařilo. Ani jsem si tentokrát nestihla popovídat s babičkou a dědou. Ještě jsem se rozhlédla po té kráse kolem a prchala zpět.  To místo mi zůstane navždy v srdci, ale příště tam už raději nepojedu sama.  

 --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Výše zmiňovaný blogger je pan Kukačka a zde je odkaz na jeho článek:
http://kukacka.bigbloger.lidovky.cz/c/100200/Musim-nebo-Chtel-bych.html#t2

Jitka Prokopičová

Jitka Prokopičová

Jitka Prokopičová

Chtěla bych se podělit se čtenáři Lidovek o některé dojmy z Beneluxu i odjinud. Vlastně chci psát o všem možném a doufám, že třeba svými příběhy i někoho pobavím a potěším. V každém případě budu ráda v dobré společnosti

Bydlím v současné době v Holandsku, ale s Českou republikou neztrácím kontakt. Mám ráda lidi (ty slušné) a snažím se brát život s nadhledem a humorem.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora